Jak Jana zlákala všechny na lana…

To máte tak: odložíte vařečku, zástěru, děti, vezmete spacák, manžela a papuče a jedete na kurz slaňování. Už po cestě si říkáte, do čeho se to zase hrnete, ale přece jenom už jste se přihlásili  a nechcete být odpadlík.

A tak to bylo i s námi, nechtěli jsme být za měkoty, proto jsme se pod vlivem antibiotik a lesních plodů vydali do Příbora. Nad naší matičkou zemí se měla přehnat vichřice Ema – řekli jsme si, že jako záchranáři bychom měli být ve střehu. Rozhodli jsme se, že budeme ve střehu v tělocvičně základní školy Dukelské v Příboře. Je to tělocvična plná umělých stěn, chytů, karabin, lan, sedáků a dalších potřebných věcí. Kdo pronikne tajemstvím uzlů a smyček má naději, že si ji prohlídne nejen z parket, ale taky od stropu. Sraz v 9 hodin ráno, jídlo, odhodlání, svaly sebou.

Vzhledem k mimořádné kvalitě loňského kurzu se i letos přihlásilo požehnaně účastníků a někteří dokonce přespolní. Nakonec se nás sešlo ke dvaceti, plus dva psi. Po Laďově proslovu, že všechno je bezpečné, všechno je v pořádku a jak si krásně všichni zalezeme, řekla Marta tu zásadní větu: “Já si vezmu nováčky…“ Drtivá většina mužské populace se rázem stala nováčky (a že jich letos bylo…) Pro Laďu jsme zůstaly my – holky v těch nejlepších letech, a Tomáš slíznul smetanu v podobě Verči, Terezky a Jany.

Začali jsme teorií a záhadnými tvary lan v podobě uzlů a smyček. Po několika seriózních pokusech, kterak uvázat vůdcovský uzel, rybářskou smyčku, dračí uzel jsme se vrátili k osvědčeným pomůckám. Například každý zodpovědný pejskař ví, jak zavázat pytlík po sebrání psího exkrementu, tak proč z toho hned dělat vůdcovský uzel?! Nebo, když už nefunguje mozek pro určení pravé a levé ruky při vázání dračí smyčky vypomůže pohádka s princeznou, jezírkem a drakem (otázka pro zvídavé: „Jak to asi dopadlo s princeznou v jezírku?“)

S uzly vše nakonec dopadlo dobře, každý se těch několik základních naučil. Tomáše to moc práce nestálo, holky ho ještě něco přiučily, Laďa to uvedl tak, že my už uzly a smyčky známe od minula – takže pohodka a Marta si práci s nováčky opravdu královsky užila.

Pak začaly zábavné disciplíny, jak  se kdo vydrápe nejelegentněji na kozu a slaní z ní, kdo udělá nejvyděšenější obličej při slaňování ze žebřin, kterak může křehká blondýnka jistit statného muže, jak dostat lahváče do „korun stromů“ a jiné. Mimochodem koza – jak se ukázalo – je nejdůležitější pomůckou začínajícího lezce. Na tuto se nebožák obtěžkaný osmami, karabinami, prusíky a dalším horolezeckým vercajkem musí vyškrábat, navázat se k lanu, a z nebezpečné výšky dvou metrů slanit k zemi jako Komorous.

K polednímu síly docházely a tak přišel čas na Davidovu akci. Připravený gulášek už na pohled sliboval, že je z  nejlepšího co v kuchyni bylo, a tak toho po obědě moc nezbylo. A po obědě opět lezení a slaňování a lezení a slaňování a až definitivní opotřebovanost papilárních rýh vyhnala všechny ze stěny. Stejně jako loni měli večer v tělocvičně trénink kluci z Capuery – brazilského bojového tance. Poté co tanečníci pochopili, že si jejich vystoupení opravdu nenecháme utéct, ukázali některé z kousků i na požádání.

Na řadu pak přišel testík a diskuze k první pomoci. Láďa zkušeně zahrál bezvědomého a s radostí jemu vlastní se nechal vláčet po tělocvičně. Probrali jsme infarkty, zlomeniny všeho možného, bezvědomí, dýchání, srdeční masáže a vůbec všechny ty věci, které by měl každý vědět.

V neděli už někteří slaňovali jako zkušení členové URNy.  K dispozici byla figurína na simulaci umělého dýchání a masáže srdce. Není to vůbec jednoduché, figurína se oživení dost vehementně bránila. Některým se podařilo dýchat a masírovat správně hned napoprvé ale jiní s tím bojovali intenzivně a marně.

Takže sečteno a podtrženo, akce byla ještě zdařilejší než minule. Byli jsme utahaní, ale spokojení. Děkuji všem, kteří ji organizovali. Vše bylo výborně naplánované a zajištěné. Troufám si říct, že se akce líbila jak přítomným dítkům tak i dalším různorodým ročníkům. Teď už jen zbývá vymyslet originální jméno pro třetí ročník této rodící se tradiční akce – máte někdo nápad?

Pod vlivem nekonečně harmonických zážitků sepsala Renča Veselská