Ve dnech 5.5. – 7.5. 2005 jsme se s Láďou Kletenským účastnili soucvičení IMZ ( integrovaní záchranný systém pro nasazení v zahraničí pro atestované psovody) v Chomutově.

Po příjezdu ve čtvrtek večer do Chomutova jsme dostali metodické pokyny k průběhu dalšího zaměstnání. Musím se přiznat, že mi bylo ihned jasné, že tady se nudit nebudeme. Po teoretickém bloku týkajícího se typu sutin, variant prohledávání a nasazení týmů pro daný typ katastrofy, který trval až do 22:30, kdy jsme opravdu už téměř nevnímali, jsme se odebrali na pokoje. To jsme ještě netušili, že je to naše poslední noc v posteli a v civilizaci vůbec… V pátek ráno následoval po skupinách přesun v plné polní vrtulníkem (nastupovalo se za plného chodu rotorů) do malebně krásného prostředí Krušných Hor.

Po příletu (střemhlav) následovalo okamžité nasazení týmu (Láďa, já a Broňa z Prahy s labradorem) do sutin. Jednalo se o zbořený statek s přilehlou stodolou, podsklepený, ve sklepě voda a jak už to bývá na těchto akcích zvykem, bez bližšího popisu počtu pohřešovaných lidí. Jestli dole v Chomutově bylo 22 ° C, pak vězte, že v 950 m nad m. bylo 5 ° C a během 20 minut následoval vítr, déšť a posléze i krupobití. Zkrátka pravé horské počasí. A v té slotě jsme stavěli stany.

 Po prvním kole, kdy jsme jako jediný tým (díky Láďovému velení a dokonalé strategii) našli všechny osoby, promočeni na kost, byli plni očekávání, co bude dál. Musím se přiznat, že to byla zkouška jak vytrvalosti, tak charakteru zúčastněných. Měla jsem nějaké zatmění a tak i přes Láďové upozornění, že nemám zapínat svou stranu stanu až na doraz jsem s připitomělým úsměvem za 5 minut držela v ruce utržený zip. Aby toho nebylo málo, šla jsem si na chvíli lehnout do stanu, protože venku opět padaly kroupy. Když jsme dostali apel, že se okamžitě přesunujeme na slaňování, vypadla jsem ze stanu, jak z kina. Už jste se někdy zkoušeli slanint totálně promrzlí i se psem po mokrém laně? Myslím, že jsem dost prašťěná, ale přiznám se, měla jsem strach.K velkému pobavení místních hasičů, profíků. Další průtrž nás donutila sbalit postroje a po příjezdu zpátky na náhorní plošinu Moldavy (tak se ten kopec jmenoval), jsem uvažovala, kde Láďa bere tu energii a běží v lijáku ke stanu. Brzy jsem to zjistila. Ve své neskonalé skleróze (nechci říct hlouposti) jsem nezapla stan. Ne jen, že ve stanu byly kroupy, ale i všechny Láďovy věci byly promočené. Ano, chápete správně, protože píšu tenhle elaborát, nezabil mě….J!

V noci, abychom se nenudili jsme dostali do ruky GPS, metodiku, a v naprosté tmě, v horách jsme vyrazili na 3 km dlouhé hledání sutiny bez střechy (tak zněl popis) , s vysílačkou, to abychom mohli zavolat pomoc, kdyby bylo nejhůř. Když jsme dorazili na místo, kde měl být ten objekt, všude vůkol jen louka, po zbořenině ani památky. No zkrátím to. Po cca 40 minutách jsme tu ruinu našli, rozdíl byl od GPS 136 m , prohledali, nikdo tam nebyl, kdo by taky v takovém počasí někam lezl……a následoval přesun zpět. Zmrzlí, mokří a hladoví jsme ihned nastupovali na noční vyhledání. Náš tým byl opět úspěšný a musím obdivovat práci psů, protože toho měli plné packy a přesto pracovali ne pro salám, ale pro nás. Jen úsilí, které bylo patrné, když už nemohli někam vylézt, nebo vyskočit ze sklepa a přesto znovu a znovu balancovali na namrzlých trámech…..

Martina Dostálová